Rozhovor s místopředsedou Senátu Jiřím Šnebergerem 

SENÁT FUNGUJE EFEKTIVNĚ

Když jsem byl zvolen senátorem, věděl jsem, jak Senát funguje, jaké má kompetence, jak probíhají do této komory parlamentu volby, ale teprve nyní po šesti letech mohu odpovědně říci, že moje zkušenosti předčily má očekávání. Myslel jsem si, že je to instituce, která nemá až tak významný vliv na chod státu. Zjistil jsem však, že Senát může ovlivnit náš  život zásadně, a to prostřednictvím zákonů. Proces schvalování zákonů je zde velmi odpovědný, odpovědnější než ve Sněmovně. Senát je vůbec velmi zodpovědný a pracovitý. Navíc řada lidí, kteří zde pracují, jsou mimořádné osobnosti. Naplnilo se tedy mé očekávání v tom smyslu, že horní parlamentní komora je jakýmsi strážcem čistoty práva. Do Senátu jsem tehdy nenastupoval jako politický nováček, ale pracoval jsem do té doby jako primátor Plzně, což je politická funkce, obsahuje však spíše manažerskou práci. A Senát je více o politice než o managementu. Senát je taková vysoká škola politiky.

Určitě je těžší řídit Senát. Primátor má v řízení sboru zastupitelů mnohem větší volnost, není tolik svázán jednacím řádem jako ten senátní. Když vedete schůzi Senátu, nemůžete do řízení vkládat své myšlenky, vaším úkolem je usměrňovat chod schůze tak, aby probíhala plynule a bez zbytečných excesů. Ale sám řídící schůze může do řešení problému vstupovat pouze tehdy, pokud se vzdá vedení a do diskuse se přihlásí jako řadový senátor. To primátor do diskuse vstupuje zcela běžně a snaží se spolu s ostatními problémy  vyřešit. Řízení v Senátu je složitější i proto, že je zde spousta silných osobností, které si „poroučet“ nenechají.

Já si ale nemyslím, že je to zrovna nejvhodnější! Schůze Senátu by se měla řídit korektně. Ovšem já mám takový naturel, že se mi zdá při dlouhém jednání trocha oživení zapotřebí. Řídící schůze musí neustále monitorovat atmosféru a občas trochu „popustit páru“ a uvolnit tlak, který samozřejmě také čas od času nastane. Někdy však člověk musí být tvrdší, například zvednout hlas či použít některé z mechanismů řízení schůze. Je to jako ve škole, když učitel povolí, tak mu žáci šlapou po hlavě, a někteří páni senátoři by si potom dělali, co se jim zlíbí.

Samozřejmě se to párkrát stalo, ale v zásadě jsem si ty nejhorší chvilky vždy zavinil sám – buď jsem se spletl či řekl nějakou hloupost. Ale nikdy mi to neudělal nikdo druhý, vše jsem si zavinil svou nedomyšleností či nepozorností a sám jsem pak vše musel zase rychle napravit.

Je celá řada drobností, které by se změnit daly a které se také za ta léta, co zde působím, mění za pochodu. Ať už konzultacemi s panem kancléřem nebo díky poradám vedení. Myslím si, že se zde postupem času mnohé k lepšímu změnilo a Senát funguje jako instituce dobře a efektivně.

Musím vás poopravit. Nepovažuji to vůbec za počátek neobvyklý. Naopak si myslím, že v době, kdy jsem vyrůstal, byl tento postup velmi tradiční. Sice jsem na základní škole měl vždy na vysvědčení samé jedničky, ovšem díky „politické nespolehlivosti“ rodičů jsem jako spousta jiných nesměl studovat žádnou střední školu. Nejprve jsem  musel prokázat, že jsem kvalitní dělnický kádr, a teprve potom jsem mohl pokračovat ve studiu.

Musím přiznat, že jsem hned po ukončení základní školy byl velmi zatrpklý, protože jsem byl přesvědčený, že bych studium na gymnáziu bez problémů zvládnul. Také jsem si uvědomoval, že je to obrovská nespravedlnost, když nemohu z politických důvodů studovat. A navíc jsem měl tu nevýhodu, že nejsem manuálně příliš zručný. Co se týká teoretické přípravy, byla to pohoda, ale praktická část výuky, to pro mne bylo dost velké utrpení.

Jako řadový dělník jsem po škole strávil ještě dva roky u soustruhu ve Škodovce a přitom večerně studoval střední školu. Takže na soustruhu bych určitě ještě dnes pracovat uměl. To je jako když se někdo naučí plavat nebo jezdit na kole, to jsou dovednosti, které se nezapomínají. A musím říci, že s odstupem doby zjišťuji, jak dobrá zkušenost byla práce na dílně. Určitě mě nijak špatně nepoznamenala, spíše naopak. Nastupoval jsem sice na vysokou školu později než mí vrstevníci, ale už jsem měl znalosti z praxe a hlavně, uměl jsem už komunikovat s lidmi. Navíc, když jsem po ukončení vysoké školy nastoupil ve Škodovce, tak jsem měl výhodu, že mě nikdo z dělníků nemohl „oblafnout“ – klidně jsem byl schopen si stoupnout ke stroji, což moji autoritu pochopitelně spíše posílilo. Tak jsem nakonec zjistil, že všechno špatné je k něčemu dobré. Do vínku jsem dostal jakousi komunikační asertivitu - dnes dokáži komunikovat s každým na jakékoli úrovni a to je myslím pro politika předpoklad velmi zásadní, to mi mou politickou kariéru svým způsobem i usnadňuje.  

Příznivec moderních technologií určitě jsem, tento obor jsem vystudoval a i když se v branži už delší dobu nepohybuji, stále nové trendy sleduji. Moje původní povolání mi dnes zůstalo jako koníček a já se snažím nevystoupit z toho vlaku moderních technologií, který se dopředu řítí ohromnou rychlostí.  Internetové stránky si ale sám nedělám, na to opravdu nemám čas, navíc je to dnes tak úzká specializace, že na to již nedosáhnu. Se svými spolupracovníky připravujeme zrovna nyní stránky nové, přehlednější, s novým designem. Snažíme se, aby na nich byly všechny informace jak z obvodu, tak ze Senátu a hlavně, aby stránky byly aktuální. Internetem o sobě dá člověk hodně vědět. Kvalitní, aktualizované a přehledné internetové stránky jsou podle mne dnes nezbytným předpokladem úspěchu v politické práci.

Víte, já to mám takové složitější. Mám děti tři, dvě z prvního manželství, a shodou okolností se narodily všechny tři v přibližně stejném časovém odstupu. Takže já jsem si vlastně užil tři jedináčky. Nejstaršímu synovi Michalovi je 25 let, dceři Anetě 13 a nejmenší Martin má sedm měsíců. To je myslím zvláštnost, která se hned tak každému nepodaří. Z miminka jsem měl sice trochu obavy, ale po těch sedmi měsících musím říci, že je pro mne báječné mít dnes malé dítě.

To dozajista, rozdíly zde jsou a dokonce velké. Už jenom v tom vybavení pro kojence a malé děti - vezměte si moderní technologie nebo třeba papírové plínky. To vše nesmírně ušetří čas, který vám potom zbude pro dítě. Ale ještě jeden velký rozdíl jsem zaznamenal, a to v lékařské péči. Rady lékařů jsou podle mého názoru dnes mnohem kvalifikovanější, lékař se o dítě více zajímá. Dříve se mi zdálo, že se doktorům jednalo hlavně o zdraví. Dítě jen prohlédli, předepsali eventuálně léky a hotovo. Dneska, když máte dobrého dětského lékaře, tak je zároveň pro maminku i dítě psychologem. Lékaři mají zájem o celou rodinu a dokáží maminkám skutečně poradit.

Za tuto otázku vám děkuji. Opravdu mi většina mých kolegů a přátel neřekne jinak než Šnek a já mám konečně možnost původ své přezdívky osvětlit. Traduje se již od třetí třídy základní školy a nemá vůbec nic společného s tím malým pomalým zvířátkem. Skutečnost je prostá - tehdy dělalo kamarádům problém si zapamatovat a hlavně vyslovit mé ne zrovna snadné příjmení. A tak si ho zjednodušili. Přezdívka mi od té doby zůstala, v Plzni mi tak říkají úplně všichni, dokonce mému staršímu synovi se říká Malý Šnek. Ale musím říci, že svou přezdívku mám rád a jsem na ni docela pyšný. 

Rozhodně ne! Rychlá auta, motorky, vůně benzínu, to mi nic neříká. Auto beru pouze jako dopravní prostředek. A ta fotografie? Na její vznik se váže docela zábavná historka. Jako osmnáctiletý kluk jsem si zamiloval americký film Modrá Electra Glide, což je policejní motorka, která se mi vždycky velice líbila. Když jsem byl v USA, tak jsme s kolegy z Ústavně-právního výboru  navštívili i centrum výuky dálniční policie. Tam jsem si zavzpomínal a nechal se na své dávné lásce vyfotografovat. Na rychlou jízdu, ani na silné  motorky či auťáky si jinak vůbec opravdu nepotrpím.

Oslavy nejsou mým šálkem čaje, narozeniny skoro vůbec neslavím. Jedno bych si ale přál - aby naše rodina byla spokojená, zdravá a šťastná. Po žádném jiném dárku netoužím.

Nejlepší radu v životě mi dal můj táta. Sice to říkával trošku jadrněji, já to řeknu slušně - před nikým se neponižuj, na nikoho se nepovyšuj. A toho se snažím celý život držet.

Děkuji za rozhovor                                                                       (Mgr. Květa Kozáková)

Bezprostředně po skončení finálového utkání našich hokejistů s mužstvem Ruska na mistrovství světa v ledním hokeji zaslal Jiří Šneberger celému týmu blahopřání:

Senátoři přijali 20.května nový zákon o veřejných službách v přepravě cestujících

Když se sejdou dva rodáci z Plzně, nehrozí nebezpečí, že si nebudou mít o čem povídat

K podobě loterijního zákona se vyjádřil v ČT1 místopředseda Senátu Jiří Šneberger

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger poblahopřál českému fotografovi Janu Saudkovi k jeho pětasedmdesátinám

Mladá fronta DNES ve svém článku z 12. dubna „Politici visí na síti“ uvádí, že místopředseda Senátu Jiří Šneberger patří mezi nemonohé politiky, kteří mají své osobní webové stránky a také využívají sociální síť Facebook pro svou propagaci.